V dávných dobách, kdy svět byl ještě plný tajemství a kouzel, se narodil v malé kovárně vysoko na Olympu (jak byl skromně nazýván jeden pražský kopec) odvážný železakus. Pojmenovali ho Devlínek. Jak Devlínek rostl, stal se z něj chlapík s dobrým srdcem, ocelovou vůlí, kaleným tělem a zvídavou myslí. Jednoho dne, když slunce zapadalo za horizont a nebe se rozhořelo barvami vyhasínající výhně, zatoužil Devlínek poznat svět za hranicemi svého libeňského domova, a tak se rozhodl vydat na cestu. Chtěl najít kraj, kde by lidé byli dobří a milí, kde by vládla láska a porozumění, proto sbalil svůj batůžek, rozloučil se s rodinou, objal náhodně kolemjdoucího psa a vykročil do neznáma. Bloudil hustými lesy, potápěl se v divokých řekách, protože plavání mu nešlo, a šplhal na vysoké hory jako dobře pojištěný horolezec. Přestože byl Devlínek dostatečně tvrdý a odolný, ho tato dobrodružství ještě více zocelila. Po mnoha dnech putování dorazil do kraje, o kterém se mu ani nesnilo. Lidé zde byli tak laskaví, že mu nabídli brousek, čepičku, jídlo a sledování na sociálních sítích, aniž by za to cokoli chtěli. Děti se s ním hned spřátelily a ukázaly mu své oblíbené hry, lepší než lecjaké mobilní aplikace. Díky novým přátelům Devlínek poznal mnoho věcí a požitků a na oplátku učil děti i dospělé správně stolovat a vyprávěl příběhy, které osvětlují noc. Jeden z příběhů byl o tom, jak šel do světa hledat dobro a nalezl nový domov. Devlínek zakotvil v malebném Prostějově, v bezpečném přístavu, který voněl příslibem nových dovedností a vášní. A ty, milý Devliante, se o tom můžeš přesvědčit na vlastní oči, neboť tak, jako by měl každý poutník alespoň jednou za život vykonat pouť do místa, které je pro něj významné a posvátné, měl by i každý Devliant alespoň jednou ve svém životě navštívit Prostějov. Prostějov, město známé daleko široko, je zapsán v každé mapě a všelikém jízdním řádu, aby žádný poutník nezabloudil a každý pocestný našel správnou stezku, na které třeba i ty, milý Devliante, potkáš svoje ocelové štěstí.